Jezero Bajkal

Polly se probudila pátého rána a svět se proměnil ve vodu.

Vlak jel podél jižního pobřeží jezera Bajkal. Jezero zaplnilo celé okno: nebylo to jezero, spíše moře, až na dokonalý klid a nemožnou jasnost barvy, která byla modrá, jako by začínala někde hluboko pod hladinou a stoupala nahoru.

Igor, rybář, byl vzhůru už dvě hodiny. Stál u okna s malým zápisníkem.

"Bajkal," řekl. "Je to nejhlubší jezero na světě. V nejhlubším místě má tisíc šest set čtyřicet dva metrů. Je také nejstarší jezero. Dvacet pět milionů let staré. Většina jezer se časem zaplní sedimentem. Bajkal je v riftovém údolí, které stále roste. Dno klesá rychleji, než ho sediment dokáže zaplnit."

Voda venku byla tak čistá, že Polly viděla balvany na dně jezera v mělkých oblastech. Čistota dosahuje až čtyřiceti metrů za správných podmínek.

"Také obsahuje," řekl Igor, "dvacet tři procent veškeré nezamrzlé sladké vody na Zemi. Více než všechna Velká jezera Severní Ameriky dohromady."

Polly se podívala na jezero. Nevypadalo jako dvacet tři procent něčeho. Vypadalo jako jediná klidná modrá věc.

Vlak zastavil na stanici Slyudyanka. Igor vystoupil. Vážně potřásl Pollyiným křídlem dvěma prsty. "Tři dny rybaření. Pak domů." Zamával přes okno a byl pryč.

Ještě tři hodiny vlak jel podél pobřeží. Skupina bajkalských tuleňů vystrčila hlavy nad hladinu kilometr od břehu. Jsou to jediné čistě sladkovodní tuleni na světě.

Polly přemýšlela o měřítku. Pod ní byla voda starší než její druh. V té vodě byla malá růžová kreveta zvaná Epischura, která neexistovala nikde jinde na Zemi. Udržovala jezero čisté. Udržovala ho čisté dvacet milionů let.