Časová pásma

Čtvrtého rána byl vlak někde západně od Novosibirsku. Polly zkontrolovala malý hodinový ciferník nad dveřmi kupé. Ukazoval 06:30. Hodiny nebyly změněny od Moskvy. Všechny jízdní řády Transsibiřské magistrály běží na moskevský čas, po celé délce trati, po sedm dní a sedm časových pásem. Je to praktické rozhodnutí z dob Sovětského svazu: nemůžete provozovat železnici přes osm tisíc kilometrů, pokud má každá stanice jiný čas.

Místní čas za oknem však byl asi 10:30. Slunce bylo na obloze už šest hodin. Pole byla už teplá.

Tento nesoulad mezi vlakovým časem a časem venku byl, jak jí řekl průvodčí, jednou z malých mentálních výzev cesty. Ve Vladivostoku by vlakové hodiny ukazovaly něco jiného než místní slunce, které by bylo o sedm hodin posunuté. Mnoho cestujících to považovalo za matoucí. Někteří se přizpůsobili. Jiní ne.

Polly seskočila ze svého místa na zadní části lůžka a vydala se na průzkum.

Jídelní vůz byl o tři vagóny dál. Polly prošla délkou tří vagónů, skákala z lůžka na lůžko a podél zábradlí chodby. Každý vagón byl dlouhý tunel s dřevěným obložením, s osmi kupé na jedné straně, samovarem na konci a místností pro průvodčího na druhém konci. Průvodčí v zelených uniformách seděli s nohama nahoře a četli noviny mezi zastávkami na stanicích. Nevypadali překvapeně, když viděli papouška. Vlak jezdil sedm dní v týdnu už přes sto let. Viděl už ledacos.

Jídelní vůz byl zvenku natřený vybledlou červenou a uvnitř nečekaně světle modrou. Těžké krajkové záclony. Dřevěné boxy. Malá kuchyně na vzdáleném konci, kde kuchař v bílém zástěře připravoval něco, co vonělo jako zelí. Dva cestující už jedli. Polly si našla místo u prázdného boxu u okna.

Objevil se číšník v trochu příliš velkém saku. Položil menu na stůl. Menu bylo v ruštině, pak v angličtině a čínštině. Boršč. Pelmeni, což byly malé ruské knedlíčky plněné masem. Lososový kaviár na tmavém chlebu. Čaj. Vodka. Pivo.

Číšník čekal. Polly naklonila hlavu. Usmál se, vzal menu zpět a zmizel. O dvě minuty později se vrátil s malým talířkem chleba, másla a kouskem tmavého sledě. Položil ho na lavici boxu ve výšce Polly.

"Pozornost z kuchyně," řekl anglicky.

Sleď byl solí nakládaný a výrazný. Polly zkusila malý kousek. Byl silný, ale dobrý. Chléb měl jemnou kyselost, kterou nikdy předtím neochutnala, výsledek třídenní fermentace. Máslo bylo nesolené. Kombinace, ve správném pořadí, byla něco, co Rusové jedli ve vagónech na dlouhé vzdálenosti už sto dvacet let.

Vlak pokračoval dál. Za oknem jídelního vozu se tajga ztenčila do vysoké otevřené travnaté krajiny, jižní okraj Západní sibiřské nížiny. Stádo krav se páslo poblíž malého dřevěného domu. Muž na kole čekal na železničním přejezdu.

Číšník se vrátil do kuchyně. Někde vzadu hrálo rádio píseň, kterou Polly nepoznávala, ale měla podezření, že je v této části světa velmi populární. Dokončila sledě. Usadila se u okna. Vlak se pohnul.