Vlak do Granady

Vlak odjel z Madridu v šest ráno. Polovina sedadel byla prázdná. Elena si vybrala místo u okna a sledovala, jak město ustupuje suchým, otevřeným polím.

Žena seděla naproti ní. Byla starší — možná šedesát, možná víc — a měla malou tašku s sendvičem zabaleným ve fólii. Brzy jí zazvonil telefon. Odpověděla tiše, ale vlak byl také velmi tichý.

"Ne, ještě jsem jí to neřekla," zašeptala žena. "Řeknu jí to, ale ne dnes. Dnes ji chci jen vidět." Pauza. "Neví, že jsem nemocná. Prosím, ani jí to neříkej."

Elena se podívala z okna a předstírala, že neslyší. Ale nemohla přestat poslouchat. Žena mluvila ještě několik minut, pak zavěsila a pomalu snědla svůj sendvič.

Když vlak dorazil do Granady, žena vstala a podívala se na Elenu. "Jdu navštívit svou vnučku," řekla, jako by vysvětlovala něco, na co se Elena už ptala. "Neviděla jsem ji rok. Přeji ti hezkou cestu."

Elena ji sledovala, jak kráčí po nástupišti a mizí v davu.