Neapolský záliv

Polly přiletěla nad Neapolský záliv pozdě dopoledne. Voda měla barvu zeleného skla. Na druhé straně zálivu seděla hora Vesuv, napůl zahalená v oparu, dokonale kuželovitá hora, která pohřbila Pompeje v roce 79 n.l. a od roku 1944 nevybuchla. Vzduch voněl solí, borovicemi a naftou z malých rybářských lodí.

Sledovala křivku pobřeží směrem na západ. Skrze ulice Mergelliny viděla prádlo visící z balkonů, skútry proplétající se mezi auty a muže s dřevěným vozíkem, který prodával citrony velikosti její vlastní hlavy.

Jejím cílem byla budova přímo u vody v parku Villa Comunale: dlouhá italská neoklasicistní stavba natřená okrovou barvou s vysokými obloukovými okny. Malá mosazná tabulka nesla nápis STAZIONE ZOOLOGICA ANTON DOHRN. Pod ní, menšími písmeny, FONDATA 1872.

Polly o tomto místě věděla. Založil ho německý zoolog jménem Anton Dohrn, který přišel do Neapole ve svých dvaceti letech, protože záliv byl nejbohatším mořským ekosystémem v Evropě a on ho chtěl studovat. Institut postavil za peníze své rodiny a s pomocí kolegů vědců. Byl to nejstarší stále fungující institut mořské biologie na světě. Studoval chobotnice od roku 1873.

Usadila se na kovaném železném zábradlí poblíž vchodu. Mladá výzkumnice v bílých botách a tmavě modrém laboratorním plášti odemykala zadní dveře. Žena viděla Polly. Nevypadala překvapeně. "Sei in ritardo," řekla s úsměvem. "Nebo možná brzy. Pojď dál."

Takto Polly prošla zadními dveřmi Stazione Zoologica.

Budova voněla mořskou vodou, slanou a čistou. Dlouhé chodby vedly mezi místnostmi plnými nádrží. Skrze skleněné stěny viděla stuhy sardinek otáčející se společně, malou chobotnici přitisknutou k jednomu rohu své nádrže, mořského zajíce pomalu se pohybujícího po listu chaluhy.

Jméno výzkumnice bylo Chiara Bianchi. Studovala kognici hlavonožců v tomto institutu devět let. Chodila rychle. "Ředitel je tento týden ve Stockholmu," řekla. "Většinou uvidíš mě a zvířata. Chobotnice jsou nejchytřejší z našich zvířat. Nebo alespoň nejchytřejší z těch, u kterých jsme si jisti, že jsou vědomé. U mořských zajíců to ještě není jisté."

Došly k vysoké kulaté nádrži v tiché zadní místnosti. Na boku byla ručně psaná karta s nápisem PASTA, 2,3KG, GPO. Uvnitř nádrže, v rohu, napůl složená do cívky z plastové trubky, byla obří tichomořská chobotnice. Většina jejího těla měla barvu trubky. Osm chapadel bylo úhledně omotáno kolem sebe. Jedno oko, zlaté a s obdélníkovou zorničkou, je sledovalo skrze sklo.

Chiara položila svou kávu na pult. "Pasta," řekla, "seznam se s Polly."

Chobotnice se nepohnula. Její kůže pomalu zčervenala na okrajích, kde se dotýkala trubky. Polly naklonila svou červenou hlavu. Chobotnice nenaklonila nic, ale její jediné viditelné oko zůstalo na ní.