Neapolský záliv

Polly přiletěla nad Neapolský záliv pozdě dopoledne. Voda měla barvu zeleného skla. Na druhé straně zálivu seděla hora Vesuv, napůl zahalená v oparu, dokonale kuželovitá hora, která pohřbila Pompeje v roce 79 n.l. a od roku 1944 nevybuchla. Vzduch voněl solí, borovicemi a naftou z malých rybářských lodí.

Sledovala křivku pobřeží směrem na západ. Skrze ulice Mergelliny viděla prádlo visící z balkonů, skútry proplétající se mezi auty a muže s dřevěným vozíkem, který prodával citrony velikosti její vlastní hlavy.

Jejím cílem byla budova přímo u vody v parku Villa Comunale: dlouhá italská neoklasicistní stavba natřená okrovou barvou s vysokými obloukovými okny. Malá mosazná tabulka nesla nápis STAZIONE ZOOLOGICA ANTON DOHRN. Pod ní, menšími písmeny, FONDATA 1872.

Polly o tomto místě věděla. Založil ho německý zoolog jménem Anton Dohrn, který přišel do Neapole ve svých dvaceti letech, protože záliv byl nejbohatším mořským ekosystémem v Evropě a on ho chtěl studovat. Institut postavil za peníze své rodiny a s pomocí kolegů vědců. Byl to nejstarší stále fungující institut mořské biologie na světě. Studoval chobotnice od roku 1873.

Usadila se na kovaném železném zábradlí poblíž vchodu. Mladá výzkumnice v bílých botách a tmavě modrém laboratorním plášti odemykala zadní dveře. Žena viděla Polly. Nevypadala překvapeně. "Sei in ritardo," řekla s úsměvem. "Nebo možná brzy. Pojď dál."

Takto Polly prošla zadními dveřmi Stazione Zoologica.

Budova voněla mořskou vodou, slanou a čistou. Dlouhé chodby vedly mezi místnostmi plnými nádrží. Skrze skleněné stěny viděla stuhy sardinek otáčející se společně, malou chobotnici přitisknutou k jednomu rohu své nádrže, mořského zajíce pomalu se pohybujícího po listu chaluhy.

Jméno výzkumnice bylo Chiara Bianchi. Studovala kognici hlavonožců v tomto institutu devět let. Chodila rychle. "Ředitel je tento týden ve Stockholmu," řekla. "Většinou uvidíš mě a zvířata. Chobotnice jsou nejchytřejší z našich zvířat. Nebo alespoň nejchytřejší z těch, u kterých jsme si jisti, že jsou vědomé. U mořských zajíců to ještě není jisté."

Došly k vysoké kulaté nádrži v tiché zadní místnosti. Na boku byla ručně psaná karta s nápisem PASTA, 2,3KG, GPO. Uvnitř nádrže, v rohu, napůl složená do cívky z plastové trubky, byla obří tichomořská chobotnice. Většina jejího těla měla barvu trubky. Osm chapadel bylo úhledně omotáno kolem sebe. Jedno oko, zlaté a s obdélníkovou zorničkou, je sledovalo skrze sklo.

Chiara položila svou kávu na pult. "Pasta," řekla, "seznam se s Polly."

Chobotnice se nepohnula. Její kůže pomalu zčervenala na okrajích, kde se dotýkala trubky. Polly naklonila svou červenou hlavu. Chobotnice nenaklonila nic, ale její jediné viditelné oko zůstalo na ní.

"Můžeš se usadit na okraji," řekla Chiara. "Nešplíchne tě. Ráno je klidná. Odpoledne se stává chytřejší."