Sbohem těstovinám

Sedmého rána Polly přišla k nádrži brzy. Laboratoř byla tichá. Chiara měla přijít až za hodinu. Institut se takto probouzel každé ráno už sto padesát čtyři let.

Těstoviny byly u přední části nádrže.

To nebylo normální. Šest rán Polly seděla na okraji a chobotnice byla schoulená ve své trubce nebo se vznášela v rohu. Dnes byla chobotnice přitisknutá k přední stěně, všech osm chapadel volně rozprostřených proti sklu, její jediné viditelné oko ve stejné úrovni jako Polly.

Dívaly se na sebe.

Co se odehrává mezi papouškem a obří tichomořskou chobotnicí, pravděpodobně není přátelství. Chobotnice možná jen zkoumala teplokrevného tvora, který byl kolem její nádrže šest dní. Chobotnice dokážou číst teplo přes svou kůži. Dokážou číst pohyb přes své přísavky. Sbíraly informace.

Polly poskakovala po okraji. Oko chobotnice ji sledovalo, pak se její chapadla pomalu posunula, aby ji následovala. Když Polly zastavila, oko se zastavilo.

Celých sedm minut se na sebe dívaly. Vodní filtr tiše bzučel.

Pak chobotnice udělala něco, co Polly celý týden neviděla. Pomalu rozvinula jedno chapadlo a přitiskla jeho špičku na sklo přesně tam, kde spočívala Pollyina noha. Přísavky se rozprostřely, pak znehybněly.

Polly sklonila svůj zobák ke sklu a jemně se ho dotkla zavřeným zobákem. Přes studené sklo, na její straně, nebylo nic. Na straně chobotnice možná hodně.

Chapadlo zůstalo jednu dlouhou minutu. Pak se vrátilo zpět do vody.

Chiara přišla se dvěma kávami. "Odjíždíš," řekla. "Představovala jsem si, že se to stane. Cestuj bezpečně. Vrať se, až budeš moct."

Polly vzlétla z okraje. Proletěla dlouhou chodbou institutu, kolem sardinek a chaluh, a ven do jasného rána Villa Comunale. Před ní se otevřel Neapolský záliv.