Březové lesy

Druhého rána byl vlak už čtyři sta kilometrů východně od Moskvy. Polly se probudila na malém skládacím stolku. Světlo za oknem bylo měkké šedé, jako letní ráno na severu. Galina, starší žena, už pila čaj ze sklenice v kovovém držáku.

"Břízy," řekla.

Polly se podívala. Venku ubíhaly stromy s bílou kůrou rychlostí šedesát kilometrů za hodinu. Byly všude. Pokračovaly dál. Nebyly v hájích ani mýtinách. Byly celou krajinou.

Tohle byl západní okraj ruského březového pásu. Bříza bělokorá má nejširší přirozený výskyt ze všech listnatých stromů na Zemi. Roste tam, kde skoro nic jiného neroste. Je to strom, který říká: tady byl požár, nebo, tady bude les, ale já jsem tu první.

Mladý muž s laptopem, jehož jméno se ukázalo být Pavel, vzhlédl. "Ty jsi papoušek," řekl plochou angličtinou. "Všiml jsem si." Vrátil se k psaní.

Galina nalila druhou sklenici čaje a nabídla ji Polly. Byla barvy jantaru. Na povrchu plátek citronu. Samovar na konci vozu běžel už dvanáct hodin v kuse.

Polly opatrně usrkla z okraje sklenice. Byl velmi horký a velmi sladký.

"Nejdelší část této cesty jsou stromy," řekla Galina. "Lidé to nechápou, dokud to neprojedou. Sedíte ve vlaku šest dní a díváte se na stromy. Nemají konec."

Za Volhou začíná tajga. Asi čtyřicet procent rozlohy Ruska je tajga. Země obsahuje zhruba dvacet procent všech světových lesů.

Polly si dala druhý doušek. Pavel psal. Galina se vrátila ke své knize. Venku ubíhalo čtyři sta kilometrů, jako by to byla jedna souvislá bříza.