Přes Ural

Třetího rána vlak zastavil v Jekatěrinburgu. Galina už v noci odešla. Pavel ještě spal. Dva noví cestující obsadili prázdné lůžka: voják asi dvacetiletý v uniformě tak čisté, že ji ještě nenosil, a starší muž s šedavo-žlutými vlasy a krabicí na rybářské náčiní.

Polly přiskočila k oknu.

Jekatěrinburg je největší město v Uralu. Ural rozděluje Evropu od Asie. Nejsou vysoké, spíše dlouhý opotřebovaný hřeben než zeď. Ale jsou staré. Před pěti sty miliony let byl Ural už významným pohořím. Eroze je ohlodává půl miliardy let a stále tu jsou. Jsou jedny z nejstarších hor na Zemi.

Transsibiřská magistrála překračuje Ural přes Jekatěrinburg. Na kilometru 1 777 je malý ukazatel, který říká EVROPA na jedné straně a ASIE na druhé. Průvodčí řekl Polly s malým úsměvem, že ten ukazatel je turistický výmysl. Skutečná hranice, geograficky, není na přesném bodě. Dělící čára vede přibližně podél rozvodí řeky Ural.

Ale symbolické překročení bylo to hlavní.

Nový cestující s krabicí na náčiní ji otevřel a rozložil nástrahy na stůl. Seřadil je podle barev.

"Kde rybaříte?" zeptala se Polly.

Vzhlédl. "Bajkal," řekl. "Za tři dny. Omul. Losos Bajkalu. Nikde jinde na světě ho nenajdete." Ukázal na zeleno-stříbrnou třpytku. "Tohle používám."

O pár hodin později, poblíž Pervouralsku, vlak zpomalil kolem malého bílého obelisku na mýtině. EVROPA na jedné straně. ASIE na druhé. Tři turisté mávali na vlak. Pavel zvedl jednu ruku od svého notebooku a zamával zpět.